Velikonoční Litva a Lotyšsko

Velikonoční svátky se dají využít i pro navštívení pobaltských států. Bohužel cesta autem trvá den, takže na Litvu s Lotyšskem zbyly pouze tři dny. Avšak i za tu dobu se dá leccos zajímavého vidět, například bývalá sovětská základna nukleárních raket Plokštiné, obě hlavní města těchto států, hrad Trakai, Klaipeda, Hora Křížů a Kaunas a lotyšské přístavní město Liepāja. Pojďme se na celou cestu podívat.

Na úvod musím zmínit, že tři dny jsou opravdu málo. Kdybyste chtěli pořádně vidět všechny tři pobaltské státy, pak by byl potřeba alespoň týden. Naše cesta začala ve čtvrtek brzo ráno, kdy jsme vyrazili směr Augostow, kde jsme plánovali přespat. Cesta do Litvy autem měří takřka 1000 km (920 km z Hradce Králové do Kaunasu), takže je vhodné dělat pravidelné přestávky. Tu jsme si udělali ve Varšavě, více o hlavním městě Polska si můžete přečíst zde. Pro ubytování většinou využívám Booking nebo AirBnB. V Augustowě se nám podařilo sehnat ubytování přímo u jedné staré paní doma. Po vyspání v pohodlných postelích jsme vyrazili následující ráno (již v 5 hodin) směr Litva.

TIP: Pro cestu do Litvy můžete využít i autobus, který jede z Hradce Králové do Kaunasu. Cesta ale trvá prakticky celý den.

TIP 2: V současnosti se staví dálnice z Varšavy na Bialystok, takže se na tomto úseku obrňte pořádnou trpělivostí.

Před vaší cestou do Litvy si nezapomeňte přečíst obecné informace o Litvě

Kaunas

Naší první zastávkou se stal Kaunas, který byl mezi světovými válkami (z důvodu polské okupace Vilniusu) hlavním městem Litvy. Nyní jde o druhé největší město Litvy s více než 300 tisíci obyvateli. Kaunas leží na soutoku řek Neris a Němen. Již v Kaunasu nás překvapila poměrně velká zaostalost, která působila v kombinaci s nepříznivým počasím – v polovině dubna bylo kolem tří stupňů – dosti depresivně. Zajímavostí je, že Litevci vypijí nejvíce alkoholu na hlavu v Evropě.

V Kaunasu jsme začali prohlídku města u torza bývalého hradu (přímo v jeho blízkosti je rozlehlé parkoviště).

Poté jsme viděli místní radnici, katedrálu Petra a Pavla a následně pokračovali dlouhou třídou (Vilniaus g.) až k bývalému prezidentskému paláci a následně třídou Laisvés aleja až ke kostelu sv. Archanděla Michaela. Ten je zároveň největší zajímavostí, která se v Kaunasu nachází.

Hlavní místa se Litevci snaží postupně opravovat, takže za pár let to tam již možná ani nepoznáme. Zároveň jsme se zastavili na snídani do místní cukrárny a litevské pečivo jsme si jednoduše zamilovali. Následoval výšlap na kopec za kostelem sv. Archanděla Michaela do místního parku, kde se nachází opuštěné kolotoče.

Neopravené a zanedbané části města (a že jich je!) vás vrátí časem o padesát let do bývalého Sovětského svazu. Za vidění určitě stojí ještě Vytauto Didžiojo karo muziejus, což je muzeum války. Na okraji Kaunasu se nachází dřevěné chatrče, tolik typické spíše pro Ukrajinu. Zajímavostí je, že ve městě jezdí trolejbusy Škoda 15Tr.

Raketová základna u lesa Plokštinė

Následovala cesta na bývalou základnu sovětských nukleárních raket Plokštinė, která trvala takřka tři hodiny. Z Kaunasu do Vilniusu, stejně jako do Klaipedy vede dálnice, takže velkou část cesty jsme jeli právě po této dálnici. Zajímavostí je, že na litevských dálnicích existuje každých 50 kilometrů možnost pro otočení auta do opačného pruhu. Cesta k raketové základně vede přes lesní cestu, takže opravdu doporučuji mít s sebou navigaci.

Základna nukleárních raket Plokštinė byla vybudována na začátku šedesátých let minulého století a součástí byla čtyři sila pro rakety typu R-12U. Jaderné hlavice byly „v klidovém režimu“ skladovány zvlášť a rakety mohly být připraveny k odpálení za jednu až tři hodiny. Ve stavu pohotovosti se rakety nacházely pouze v roce 1968, kdy byly připravené k odpálení na území bývalé ČSSR, v případě, kdyby západní vojska zasáhla proti sovětské invazi na naše území. Jak by to tu dnes vypadalo, kdyby rakety byly skutečně odpálené je lepší si nepředstavovat. Základna byla zrušena v roce 1978 na základě dohody SSSR s USA o jaderném odzbrojování. Dnes je raketová základná zrekonstruována na Muzeum Studené války. Vstupné je velice levné (co si pamatuji tak kolem 3 euro na osobu, navíc se zvýhodněním pro studenty, děti a seniory) a prohlídka bunkru probíhá samostatně, bez průvodce. Celá prohlídka byla velice zajímavá, nejvíce pak samotné odpalovací zařízení.

Klaipeda

Jelikož se blížila třetí hodina, tak jsme vyrazili do Klaipedy, kam jsme přijeli zhruba za hodinu a půl. Klaipeda je jediným litevským námořním přístavem v Baltském moři. Časté je též použití německého názvu Memel. Jedná se o nejstarší a dnes třetí největší litevské město (okolo 160 000 obyvatel). Ve městě je výrazná menšina Rusů (30 %). V blízkosti města se nachází litevská letoviska jako je například Palanga.

Nejprve jsme se šli ubytovat k jednomu chlápkovi, který mluvil až výjimečně dobře anglicky – tedy na Litevské poměry. Většina Litevců umí velmi dobře rusky, nicméně anglicky ví často pouze mladá generace a to zdaleka ne všichni. Po ubytování ve velice příjemném bytě, který byl celý pro nás, jsme vyrazili na místní pláž. Koupání ani opalování ve třech stupních nepřicházelo v úvahu, nicméně písčité pláže na nás udělaly dojem a všem doporučuji si sem zajet v létě. Klaipeda je v blízkosti Národního parku Kurská kosa, který je typický písečnými plážemi a patří na seznam UNESCO. Poté jsme se vydali do centra Klaipedy navečeřet. To se ukázalo být ne úplně jednoduchým úkolem, takže jsme vzali za povděk restaurací Čili Pica, kde jsme se stravovali i následující dny (jedná se o řetězec restaurací nacházející se po celé Litvě a restaurace mají i v Lotyšsku).

Hora křížů

Plán následujícího dne zněl Lotyšsko. Cestou jsme ještě navštívili Horu Křížů. Ve skutečnosti jde o dva umělé pahorky plně pokryté kříži různých velikostí, které na tomto místě byly poprvé umístěny v polovině 19. století na památku obětí polského listopadového povstání z roku 1831. Sověti se kříže několikrát snažili odstranit, ale Litevci je vždy během několika dní navrátili v daleko větším počtu.

Hora Křížů na nás udělala velký dojem a v kombinaci se špatným a mrazivým počasím (všechny tři dny bylo mrazivé dopoledne a počasí se zlepšilo až kolem 4 hodiny) šlo o velice silný zážitek. Ohromné množství křížů takto na jednom místě je neuvěřitelné a celé místo má jedinečnou atmosféru, kterou doporučuji zažít každému.

Lotyšsko

Následovala cesta do Lotyška, kde jsme postupně viděli Rigu a pobřežní město Liepaja. Zejména Riga na nás udělala velice dobrý dojem a ze všech měst viděných za tyto tři dny se nám líbila nejvíce. Přečtěte si podrobné informace o naší jednodenní cestě do Lotyšska.

Vilnius

Třetí den ráno jsme konečně vyrazili do hlavního města Litvy Vilniusu. Přes noc napadlo až pět centimetrů sněhu, takže cesta po zasněžené dálnici probíhala opravdu pomalu. Silničáři se sněhem zřejmě opravdu nepočítali, a tak ani dálnice byla pod sněhem. Ve Vilniusu žije 540 tisíc obyvatel. Mezi Světovými válkami byl Vilnius obsazený polskou armádou. V lednu roku 1991 – tedy těsně před získanou nezávislostí Litvy na Sovětském svazu – došlo ke střetu místních obyvatel a sovětské armády u televizní vysílací věže, což urychlilo snahy o osamostatnění.

Parkování se nám podařilo sehnat u místní katedrály, kde zrovna probíhala mše (Velikonoční neděle). Hned za katedrálou je Královský zámek, který dnes slouží jako muzeum. Gediminasův hrad, který se tyčí nad zámkem byl bohužel kvůli rekonstrukci uzavřen. 

Následně jsme dlouhou Gedimino třídou, která byla úplně prázdná, dorazili k místnímu parlamentu a národní knihovně. Celou dobu nám ve Vilniusu lehce sněžilo, takže cesta nebyla úplně příjemná. Pěkný výhled na město je i z parku Tauro kalnas

Nicméně když jsme došli do starého města, které je na seznamu UNESCO, tak sněžit konečně přestalo. V centru města je mnoho různých kostelů, například kostel sv. Kateřiny, kostel sv. Petra a Pavla nebo kostel P. Marie. Za vidění určitě stojí Jitřní Brána (Aušros Vartai), Prezidentský palác, kostel sv. Anny, radnice a uličky Starého města. Vilnius je upravené město, na dohled od centra města rostou nové výškové budovy a celé město se dynamicky rozvíjí. I ve Vilniusu jezdí staré české tramvaje Škoda 15Tr.

Trakai

Z Vilniusu jsme zamířili na nedaleký hrad Trakai. Cesta trvala lehce přes 45 minut. Hrad Trakai (někdy nazýván též Vodní hrad Trakai) sloužil jako sídlo litevských panovníků. V jeho blízkosti se nacházel Poloostrovní hrad, který měl Trakai chránit, avšak z něj se dochovaly pouze zbytky hradeb. V 16. století začal hrad Trakai ztrácet na významu a do popředí se dostal Vilnius až byl nakonec v 18. století přeměněn na věznici a následně pobořen a zachovaly se pouze zbytky věží a hradeb. Rekonstrukce, která probíhala již od počátku 20. století byla úspěšně završena počátkem 90. let.

Odpoledne se konečně udělalo pěkně a my si hrad Trakai prohlédli i zvnitřku. Vstupné pro dospělého stojí 7 euro (studenti, děti, senioři za 3,5 euro), otevírací doba je během letní sezony od 10 do 7 hodin odpoledne. Informační tabule jsou i v češtině, takže si můžete naplno užít historii hradu. Nicméně zpětně bychom se asi bez prohlídky obešli (i když vytápění vnitřních prostor bylo velice příjemné). Z venku je hrad Trakai naprostý skvost a v kombinaci s jezerem a okolní krajinou rozhodně jeden z nejhezčích hradů, které jsem viděl.

Tím skončil třetí den naší cesty a my se vrátili zpět do našeho apartmánu v Klaipedě. Následující den jsme vstali už v 5 ráno a vydali se na dlouhou cestu zpátky. Pobaltské státy určitě mají své kouzlo, nicméně v kombinaci s počasím působily obě země dosti sklíčeným dojmem. Bohužel pozůstatek Sovětského svazu je všudypřítomný. Na Litvě (i Lotyšsku) je vidět velký progres, ale oproti Česku je stále znát velký rozdíl. Kdo chce vidět zejména přírodu, tak bych mu doporučil spíše skandinávské země, ale jako zkušenost byla celá cesta do Litvy pozitivní a obecně můžu doporučit všem dalším cestovatelům. Zároveň mě mrzí, že nebyl čas na Estonsko, kam bych se jednou chtěl také podívat. Ze všech pobaltských států mě Estonsko láká nejvíce.

Líbil se vám článek? Řekněte o něm svým známým